Sváteční setkání s Arvo Pärtem

Arvo Pärt

16.03.2012 21:12 |

Březnový koncert komorního cyklu Svátky hudby v Praze, Václav Hudeček a jeho hosté slibuje pestrý program složený ze skladeb pro obsazení violoncello-harfa od baroka po současnost. Hosty Václava Hudečka se ve středu 21. března v Kostele sv. Šimona a Judy v Praze stanou violoncellista Jiří Bárta a harfistka Jana Boušková, kteří zahrají skladby J. S. Bacha, J. L. Dusíka, A. Dvořáka, M. Brucha, N. Paganiniho, ale i soudobého estonského skladatele Arvo Pärta.

Arvo Pärt dnes ve světě patří mezi známé a oblíbené skladatele soudobé vážné hudby, jeho skladby jsou čím dál častěji uváděny také v České republice, avšak širší popularity se tato zajímavá osobnost u nás stále netěší. Pärt se narodil 11. září 1935 v estonském Paide, malém městě asi 50 km na jih od Tallinu. Když mu byly 3 roky, jeho rodiče se rozvedli a matka se odstěhovala do Rakvere, kde Pärt vyrůstal a od 7 nebo 8 let navštěvoval odpolední hudební školu pro děti, kde se mu dostalo základů hry na klavír, hudební teorie a literatury. Od dětství si zamiloval klavír a místo cvičení na něj improvizoval podle své vlastní fantazie. Později se u něj objevila nenasytná touha poslouchat hudbu z rádia, nejvíce ho přitahoval zvuk symfonického orchestru. Ve škole zůstal klavír jeho hlavním nástrojem, často vystupoval na koncertech a doprovázel své spolužáky. Hrál také ve školním orchestru na hoboj, v taneční skupině na perkuse a zpíval ve školním sboru. Od tvořivé improvizace na klaviatuře se propracoval k formálním kompozicím, které začal ve 14 nebo 15 letech zapisovat. Asi v 17 letech se zúčastnil soutěže mladých umělců, kde byla poprvé veřejně provedena jeho skladba Meloodia pro klavír. Byla sice pochválena, ale v soutěži nevyhrála, zřejmě nenesla dost estonských národních prvků. Pärt vzpomíná, že byl tehdy ovlivněn Rachmaninovem, každopádně „to nebyla osobní hudba“.

V roce 1954 začal Pärt studovat na hudební škole v Tallinu, kde ho učil mimo jiné i skladatel Harri Otsa . Navštěvoval předměty jako skladba a teorie, klavír, hudební literatura, analýza a lidová hudba. Studium musel na 2 roky přerušit kvůli povinné vojenské službě, během které hrál na hoboj a bicí ve vojenském orchestru. Tehdy se u něj objevilo vážné onemocnění ledvin a jeho zdraví zůstalo podlomené na více než desetiletí. Ve školním roce 1956 – 57 se vrátil na hudební školu, kde ho v kompozici a teorii vyučoval Veljo Tormis. Na konci školního roku (1956–57) byl posouzen jako dostatečně pokročilý, aby mohl ve studiu pokračovat přímo na Tallinské konzervatoři, na kterou v roce 1957 nastoupil a kde po celou dobu studoval u Heino Ellera. Poměrně brzy po zahájení studia
našel práci v Estonském rozhlasu jako nahrávací technik a zvukový režisér. V této době komponoval hudbu pro divadlo a získával rovněž početné zakázky na hudbu k filmům. Tuto tvorbu však dnes sám Pärt rezolutně odmítá.

V 60. letech Pärt užíval serijní a kolážové techniky, jeho skladby se hrály běžně v Sovětském svazu, někdy i na západě. Zvrat nastal v roce 1968, kdy provedení skladby jeho Credo způsobilo politický skandál. Po tomto skandálu prodělal Pärt hlubokou tvůrčí i životní krizi a na několik let se odmlčel. V roce 1972 se oženil se svou druhou ženou Norou, přidal se k ruské pravoslavné církvi, uzdravil se a v návaznosti na předešlé zkoumání staré hudby se uchýlil k novému tonálnímu stylu, který pojmenoval tintinnabuli. Během 70. let bylo Pärtovi vzhledem k židovskému původu jeho ženy doporučováno, aby situace využil a odešel ze Sovětského svazu. Pärtovým se však nechtělo z Estonska odejít, což postoj úřadů k jeho nové hudbě ještě více zhoršilo. Skladatel nesměl vycestovat do zahraničí na koncerty svých skladeb, jeho skladatelský post byl neustále umělecky i finančně snižován. Nakonec se roku 1979 Pärtovi rozhodli požádat o výstupní víza ze Sovětského svazu a odjeli do Vídně, kde jim zástupce firmy Universal Edition nabídl pomoc při získání rakouského občanství. V dalším roce se za pomoci stipendia od „German Academic Exchange Service“ odstěhovali do Berlína, který dodnes zůstává jejich hlavním domovem.

Arvo Pärt prošel doposud dvěma odlišnými tvůrčími obdobími. První období je označováno jako atonální, experimentální, serijní a kolážové (do konce 60. let). Druhé období pak jako tintinnabuli, přičemž fáze hledání nového kompozičního jazyka mezi těmito obdobími je často považována za kompoziční odmlku. Studentské práce Arvo Pärta vykazují hojné vlivy Šostakoviče, Prokofjeva, Bartóka i Schönberga. První skladbou, kterou na sebe Pärt více upozornil, je orchestrální Nekrolog, k významnějším skladbám prvního období dále patří Solfeggio, Perpetuum Mobile, Symfonie č. 1 a č. 2, Pro et contra – Koncert pro violoncello a orchestr (1966) a Credo (1968). V těchto skladbách Pärt používal dodekafonii, serialismus, aleatoriku, sonorismus, algoritmickou kompozici a podobné kompoziční postupy. Po krátkém období, v němž používal techniku koláže (Collage sür BACH), se na počátku 70. let věnoval studiu středověké hudby, chorálu a rané polyfonie. Tyto inspirace použil ve své 3. symfonii a poté se na nějaký čas odmlčel. Sám však dnes toto dílo chápe spíše jako „přechodné“, ke svým dřívějším dodekafonním a kolážovým skladbám se dnes nehlásí. Tvrdí, že teprve ve stylu tintinnabuli našel sám sebe.

„Tintinnabulation je oblast, do které se občas uchýlím, když hledám odpovědi na otázky týkající se mého života, mé hudby, mé práce. Ve svých temných chvílích mám takový pocit, že všechno mimo tuto oblast nemá žádný smysl. Složitý a mnohotvárný celek mě jen mate, musím hledat soulad, jednotu. Co to je, a jak k ní nacházím cestu? Stopy dokonalosti se objevují v mnoha přestrojeních – a vše, co není důležité, odpadá. »Tintinnabulation« je jako ta dokonalost. Jsem sám s tichem. Zjistil jsem, že stačí, je-li jediný tón krásně zahrán. Tento jediný tón nebo tichý úder či chvíle ticha mě těší. Pracuji s velmi malým počtem prvků – s jedním hlasem, se dvěma hlasy. Tvořím z nejprimitivnějších materiálů – z trojzvuku, z jedné určité tóniny. Tři noty trojzvuku jsou jako zvony. A proto jsem to nazval »tintinnabulation«,“ vysvětluje sám Pärt svůj kompoziční postup. První veřejně uvedenou skladbou v novém stylu byla Für Alina z roku 1976. Z dalších skladeb uveďme například Tabula Rasa, Cantate Domino canticum novum (Psalm 95), Missa Syllabica pro sbor, sólisty a varhany, De Profundis pro sbor, varhany a perkuse, 2 slovanské žalmy, Stabat Mater, Miserere, Memento, Te Deum, Berliner Messe, Magnificat nebo Fratres, které zazní na březnovém koncertu. Je to skladba založená na velmi jemném rozvíjení jediného motivu. Dominuje v ní princip neustálého návratu v proměnách. Základním pilířem kompozice je trojzvuk – tintinnabuli. Strukturálně se ve skladbě neustále vrací soubor osmi nebo devíti akordů, které oddělují perkusionistické motivy. Skladba existuje v různých instrumentálních aranžích a byť nemá sakrální určení, její meditativní a spirituální rozměr je nepřeslechnutelný. Nahrávka této skladby z roku 1997 v interpretaci orchestru Maďarké státní opery za řízení Tamáse Benedeka byla využita v nedávno vysílaném dokumentu BBC Osvětim: nacisté a konečné řešení.

Březnový koncert 20. ročníku Svátků hudby v Praze, na kterém zazní ukázka z tvorby Arvo Pärta v podání Jiřího Bárty a Jany Bouškové, se uskuteční 21. 3. od 19:30 hod. v Kostele sv. Šimona a Judy v Praze. Vstupenky jsou v prodeji v síti Ticketstream. Více informací naleznete na www.svatkyhudbyvpraze.cz

Video:

Arvo Pärt: Fratres – verze pro housle, smyčce a perkuse